DÍVČÍ LÉTA DAGMAR HILAROVÉ A MIEP DIEKMANN
Možná se mnou někdo nemusí souhlasit, ale myslím si, že jakýkoli druh uměleckého projevu, ať již jde o malování, sochaření, či literaturu, je vyjádřením toho, co je skryto někde uvnitř jejich autora a to je zase ovlivněno tím, co sám prožil. Tento můj názor mne vedl k zamyšlení, jak vyrůstaly Dagmar Hilarová a Miep Diekmann. Co měly společného a co odlišné a jak je život v jejich mládí ovlivnil.
O tom, jak své dospívání prožila Dagmar Hilarová, se dozvídáme z jejího
deníku.
Miep Diekmann uvádí, že pět roků strávila, jako dcera velitele vojenské policie, na ostrově
Curaçao,
náležejícímu k Nizozemským Antilám.
Porovnáme-li si způsob života a starosti Dagmar Hilarové a o tři roky dříve narozené Miep Diekmann v jejich dívčím věku, vidíme, že byly byly na první pohled diametrálně rozdílné. Jedna trpěla hladem, zimou a neustálým ponižováním, bála se o holý život svůj i svých blízkých, netušila, co špatného jí přinese následující den. Druhá měla všeho dostatek.
Domnívám se, že některé věci, které člověk nezažil osobně na vlastní kůži, nikdy nemůže plně pochopit, natož aby mohl tuto zkušenost předat někomu jinému. Zkušenost války a koncentráku počítám mezi ně. Literárně zpracovaný, terezínský deník Dagmar Hilarové „Nemám žádné jméno“ je tak dobrý právě proto, že je napsán člověkem, který vše zažil a který měl i schopnosti to sdělit druhým. Zážitky spisovatelky a básnířky Dagmar Hilarové z koncentráku byly natolik silné, že se projevily i v dalších jejích dílech.
Uvedené řádky ukazují na podmínky, které modelovaly směr tvorby Dagmar Hilarové a Miep Diekmann, v žádném případě je však nepokládám za nějaký důkaz toho, že knihu „Nemám žádné jméno“ napsala Dagmar Hilarová a nikoli Miep Diekmann, jak všem tvrdí. Konkrétní důkazy budou předloženy v ostatních částech této internetové stránky.
PRVNÍ KAPITOLA KNIHY