27. DUBEN 1945

Odpoledne svítilo chladné sluníčko a vytáhlo mě za ovčín. Předjaří mám ze všech ročních období nejraději. Je už třetí, které trávím za ostnatým drátem. Chvíli jsem četla Wolkera a pak se podívala za váhu do seníku, nenajdu-li tam zase zanesené vajíčko z Kursawého vily.

Vajíčko tam nebylo, ale na trámu hned za vraty visela maminka Gerty. Viděla jsem ji snad jen dvakrát, protože byla stále v nemocnici, ale hned jsem ji poznala.

Tak jsem ji odvázala a odnesla do Hannoverských kasáren na ambulanci. Ještě dýchala a byla lehká, jak peříčko.

Když přišla k sobě, začala nadávat, proč jí nedáme pokoj a že má právo si dělat se svým životem co chce.

Dvakrát už se trávila, vždycky jí vypumpovali žaludek a žije dál. Má to v hlavě zpřeházené /proto o ní Gerta nikdy nemluvila/, ale do Kavalírky mezi choromyslné už ji nevzali. Mají přeplněno.

Zašla jsem hned za Gertou, tak divně se na mne dívala a pak si píchla uklid�?ující injekci.

Beru za ní noční.

M�?J 1945

Miep Diekmann versus Dagmar Hilarová, Nemám žádné jméno, Ich habe keinen Namen, Ik heb geen Naam, Io ho nessun nome, I have no name, Jestem bezimienny