Milý synu, kdyby se se mnou něco stalo, zanes tento můj rukopis s přiloženými průkazními materiály o autorství celého díla do Obce spisovatelů a Pen clubu. Přeji si, aby knížka vyšla v mé zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Taková je pravda... Tvá matka - Dagmar Hilarová.27.6.2017, 05:33
Navigace
Ik heb geen naam

Dagmar Hilarová
Český rukopis knihy IK HEB GEEN NAAM
NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO
Faksimile rukopisu knihy.


Dagmar Hilarová
Nemám žádné jméno
NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO
české vydání knihy


Překlad knihy
         Vznik knihy IK HEB GEEN NAAM do holandštiny
         Původ knihy ICH HABE KEINEN NAMEN do němčiny



The famous Dutch plagiarist
Miep Diekmann

The plagiarist Miep Diekmann
The thief of the authorship
Miep Diekmann


The offer of the book
written by Dagmar Hilarová

Ich habe keinen Namen
The plagiarism of Miep Diekmann

● 1942

1942


Davidova hvězda
Davidova hvězda


Svět je jeden velký ranč a život nosí kolty zatraceně nízko. Označkovali nás jako dobytek.

V předsíni visí můj starý plášť a připadá mi cizí. Nemám odvahu jej obléknout a vyjít na ulici. Snad si časem zvyknu.

Bubi na mne odpoledne marně čekal. Seděla jsem u okna a zírala na věž svatého Jakuba, na zvony, které uletěly. Když se stmívalo, zaslechla jsem pod oknem náš signál, ale dělala, že neslyším. Za chvilku se na schodech ozvaly známé kroky. Zvonek se rozdrnčel. "Mami, neotvírej!" vyhrkla jsem a srdce měla až v krku.

"Neotvírej, prosím!"

Ale už bylo pozdě. Mezi dveřmi stál Bubi, cely promrzlý. Pozdravil a v ruce bezradně žmoulal čepici. Maminka odešla beze slov do kuchyně a tak jsme stáli s Bubim proti sobě, jako dva cizinci. "Proč jsi nepřišla?" zeptal se uškrceným hlasem. "Mám dva lístky do kina."

Sevřela jsem ruce v pěst. Předsí? se rozhoupala jako paluba lodi při vlnobití. Na věšáku cize plandal můj starý balo?ák.

"Vezmi si kabát a půjdem," slyšela jsem z velké dálky. "Pojď už."

A v tom se to stalo.

Sundal z věšáku kabát a očima se vpíjel do mé tváře pohledem, jakým se dívají zamilovaní. Hleděl na mne široce rozevřenýma očima a tak přehlédl tu žlutou ozdobu, která tam dříve nebyla.

Mé ruce horce vklouzly do rukávů a na ono místo jsem si rychle přitiskli starou, odřenou kabelku.

"Není ti dobře?" zeptal se starostlivě.
"To nic. Jdeme."
"Proč jsi nepřišla?" začal znovu naléhat. "Už jsem myslel, že jsi nemocná."
Ano, byla jsem nemocná. Byla jsem na smrt nemocná strachem, hanbou, ponížením.
V Malé Štupartské, před vchodem do baru Orient se Bubi zastavil před skří?kou s obscénními fotografiemi. Ulice byla liduprázdná.
"Podívej, ta má tělo!" poznamenal znalecky a mlaskl jazykem.
"Jednou se tam podíváme"
Vysloví-li patnáctiletý chlapec podobné přání, myslí to vážně. Ale já se hystericky rozesmála a v záchvatu křečovitého smíchu zvolala:
"Nikam už spolu nepůjdem, Bubi! Nikdy nikam. Rozumíš?!"
A upustila kabelku. Žlutá hvězda vyšla jako večernice. Zděšeně na ni civěl.
"Jude..." slabikoval nechápavě. "Jude, Jude..." a dotkl se té věci prstem.
Najednou jsem před ním stála nahá jako ta slečna za sklem, o které řekl, že má tělo. Pak jsem se dala na útěk. Proběhla jsem Ungeltem jako postřelený zajíc. Rozběhl se za mnou těžce oddechuje, jeho prsty se mi zaryly do ramen.

"Neblázni," šeptal. "Prosím tě, neblázni...!"

Jeho stisk nepovoloval.

Pozvedla jsem k němu oči a to, co jsem spatřila v jeho rysech, mi vyrazilo dech. Zachumlala jsem se do jeho kabátu a vůbec mi nevadilo, že brečím do khaki uniformy Hitlerjugend, že si otírám slzy erárním, hnědým kapesníkem a že se moje hvězda dotýká hákového kříže.

Oba jsme cítili, že se TEĎ něco stalo. Najednou jsme byli dospělí.

"Buď rozumná," opakovala matka. "Holka, buď přece rozumná, přivedeš nás všechny do neštěstí," a utírala si dlouho oči do kapesníku.

Nevím proč, ale všechno jsem jí řekla. Jak mi Bubi odpáral dýkou hvězdu z kabátu, jak jsme šli do kina a co tam hráli. Jen to, že po celou tu dobu držel mou ruku ve svých horkých, roztřesených prstech jsem zamlčela.

"Pod svícnem bývá tma," poznamenal otec moudře a pak už neřekl nic.

Otec toho vůbec moc nenamluvil, ale za tuhle větu jsem mu byla teď vděčná, protože znamenala němý souhlas stýkat se i nadále s Bubim a že se tedy nic nezměnilo.

Už jsem si neuměla svůj život bez Bubiho představit, znali jsme se od dětství a nemohl přece za to, že byl vychováván v jiném duchu, než já. Neměl lehký život, pocházel z artistické rodiny, která často měnila štace a cestovala světem. Jeho matka se podruhé provdala a začal tvrdý režim. Nový otec, který přišel odněkud z Norimberka se hned snažil svého syna převychovávat v přísném, německém drilu.

V té době se naše přátelství ještě víc upevnilo. Bubi si nestěžoval, ale byl rozpolcený a říkal mi o všem, co se u nich děje. Mnohému nerozuměl, spíš vytušil, že to, co otčím dělá, je špatné.

"Chtěl jsem ho zabít," řekl jednou. "Stejně ho jednou zabiju! Vím, kam chodí v noci. Všichni se ho bojí, i matka."

Tenkrát mi přinesl malou lahvičku francouzské vo?avky a kelímek sádla.

"To jsi ukrad!" vyjela jsem na něho a věcí jsem se ani nedotkla.

"Záleží snad na tom, ty hloupá? Je válka a my máme všeho dost."

Často jsme si nerozuměli, hádky šly na ostří nože, ale nakonec jsme se usmířili.

Tu noc po naší tajné návštěvě kina jsem nemohla usnout. Zachvátil mne podivný neklid, ruka, kterou držel ve svých dlaních, jako by mi nepatřila.

Ráno jsem nemusela jako vždy v sedm hodin vstávat, škola se přede mnou zavřela. Co teď? Budu se muset informovat, do kterého kroužku se mohu přihlásit, abych nezanedbala výuku.

Teď se provalil i ten švindl s farářem. Chodila jsem do školy o rok déle, než jsem směla. Stačilo jen zfalšovat datum na křestním listě, bohužel zápis v matrice změnit nešel.

Kolika lidem už náš farář od sv. Jakuba pomohl v časech přetěžkých. Bylo to opravdové hrdinství.

Další den jsem prolenošila a vůbec nemyslela na to, co bude zítra. Otec chodil pravidelné do krámu, ale matka už ho střídat nesměla. Také ji poznamenali.

Jednou, bylo to k večeru, někdo zazvonil a Bubi, který byl u nás denně, šel otevřít. Zaslechla jsem spleť hlasů a v zápětí vpadla do pokoje má sestřenice Jarča s tetou. Měly zarudlé oči, něco nebylo v pořádku.

"Jsme v tom!" vyrazila teta a těžce se svezla na židli. Z rukou jí vypadl bílý lístek.

Všichni jsme věděli o co jde, i Bubi. Tiše se vytratil. Věděla jsem, nač myslí. Měl zlé oči a určitě nešel domů. Ale neměla jsem právo ho zadržet. Zde by se necítil dobře.

Jarča tupě zírala před sebe a vypadala jako vosková figurína z panoptika.

"Chcete čaj?" zeptala jsem se, abych přetrhla trapné ticho.

Proboha, jen aby se maminka nerozplakala, modlila jsem se v duchu a dělala, že se vůbec nic neděje.

Otec si čistil dlouho a důkladně brýle a bodře poznamenal: "To se to cestuje, když už je skoro po válce" a nutil se do úsměvu.

"Weinerovi jedou taky," hlesla teta a potom zas dlouho bylo ticho.

Najednou jsem cítila jako vinu, že nemusíme jet, protože jsme takzvané "Mischehe." "Všichni jsme to tak cítili a bylo to trapné.

Šla jsem do kuchyně postavit na čaj a ruce se mi třásly.

"Zatkli Kosinu, víš, toho odnaproti, ale já vím, kdo ho má na svědomí," vnímala jsem z pokoje otcův hlas. ?íkal to, jako by se omlouval, chtěl naznačit, že i árijci si nemohou dnes být jisti a překotnými slovy líčil, jak k tomu došlo. Vyprávěl zvýšeným hlasem a mluvil a mluvil...

Pokoj se propadl do šera, stěny nastražily uši. Teta srkala čaj a maminka si pod zástěrou olamovala nehty.

"Zítra ráno ti přijdu pomoct s balením, Marie. Do vánoc všechno skončí, uvidíš. To chce jen silné nervy." Když odešly, strčil otec hlavu do rádia a poslouchal zprávy. "Rusové postupují," zabručel. "Jak říkám, neodjeli na dlouho."

A věřil tomu. Tenkrát jsme tomu všichni věřili.

6. B?EZEN 1943



Miep Diekmann versus Dagmar Hilarová, Nemám žádné jméno, Ich habe keinen Namen, Ik heb geen Naam, Io ho nessun nome, I have no name, Jestem bezimienny
Motto

Pero mé tenkrát
neposlalo salvu za nimi,
bylo ještě mládím rozskřípané,
ale již plné vzdoru

Přihlášení

Registrovaní mají
více možností!

Registrovat


Přihlášení
Jméno

Heslo



Zapomněli jste své heslo ?

Vědomí národa
Vědomí národa - Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno
Památník národního písemnictví
Originál rukopisu knihy
Nemám žádné jméno,
jehož překlad vyšel v Nizozemsku
pod názvem IK HEB GEEN NAAM,
je český a je uložen v Památníku
národního písemnictví.
Památník národního písemnictví - Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno
Autorkou knihy IK HEB GEEN NAAM
je Dagmar Hilarová.
České vydání
Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno
Dagmar Hilarová
Nemám žádné jméno
Veřejná anketa
Kdo je podle Vás autor ?

Dagmar Hilarová

Miep Diekmann

Úplně někdo jiný

Vygenerované za: 0.02 sekund Tuto stránku navštívilo lidí