Miep Diekmann ? Dagmar Hilarová - ◦ Faksimile rukopisu knihy NEM�?M Ž�?DNÉ JMÉNO

Faksimile rukopisu knihy

NEM�?M Ž�?DNÉ JMÉNO

Dagmar Hilarová – rok 1947

[Zdroj: Faksimile rukopisu knihy "Nemám žádné jméno"]

Předmluva

Kniha je terezínským deníkem české spisovatelky, básnířky a novinářky Dagmar Hilarové (1928–1996). Děj se odehrává v Praze a Terezíně v rozmezí let 1939–1945 a líčí zážitky autorky v období jejího dospívání, poznamenaného válkou. Kniha je pozoruhodná jak svým vznikem, tak obsahem i údělem.

Hned úvod deníku staví jeho autorku do montékovsko-kapuletovského konfliktu citového vzplanutí čtrnáctileté, židovské dívky a příslušníka "vyvolené rasy": "Zachumlala jsem se do jeho kabátu a vůbec mi nevadilo, že brečím do khaki uniformy Hitlerjugend, že si otírám slzy erárním, hnědým kapesníkem a že se moje hvězda dotýká hákového kříže…" Duhový most jejího prvního vztahu, postavený nad temnou řekou stínů miliónů obětí holocaustu, však neměl dlouhého trvání. Počátkem března roku 1943, byla Dagmar Hilarová, tehdy Berzettiová, povolána do transportu a internována do koncentračního tábora Terezín.

Pobyt v Terezíně byl krutý nejen po stránce fyzického utrpení, ale možná ještě více pro trvalé ponižování. Potlačování nejzákladnější lidské důstojnosti vnímá dospívající člověk velmi citlivě. Motiv ztráty vlastní identity a převedení lidské bytosti na "zaevidovanou položku" prostupuje celou knihou, jíž dal i název – Nemám žádné jméno.

I v tak depresivním prostředí, jakým bylo terezínské ghetto, však bylo možné překvapivě nalézt věci pozitivní: přátele, vzdělání, kulturu, sport a dokonce i lásku. Tou se Dagmar Hilarové stal starší bratr v pozdější době velmi známého, českého spisovatele Oty Pavla (původně Poppera), Jiří. V knize se dozvíme i o osudu třetího z bratrů, Huga a setkáme se zde i s jejich otcem Leem, jehož všichni dobře známe z překrásných knížek Oty Pavla, jako milovníka ryb a rybaření, či svérázného obchodního zástupce firmy Electrolux. Dagmar Hilarová v ghettu pracovala v zubní ordinaci a tak první setkání s ní bylo pro Leo Poppera spojeno s intimním kontaktem se zubařskými kleštěmi.

Deník Dagmar Hilarové, popisující její život v koncentráku, je autentickým záznamem událostí, zachycených jejich přímým účastníkem: "Dnes jsem se svěřila Lianě, že si píši deník. Slíbila, že jej předá mé matce, kdyby se se mnou něco stalo." Přesto není pouhou věcnou kronikou, ale také literárním dílem, plným pro autorku tak typických výstižných metafor. Měla by být srozumitelná hlavně mladým, protože je napsána jejich vrstevníkem s podobným myšlením i zájmy.

Terezínský deník Dagmar Hilarové, v níž lidské a morální hodnoty hrají významnou roli, má stále lidem co říci. A s ohledem na velice krátkou, lidskou paměť, "ochotnější" rychleji zapomínat to negativní, je dnes její poselství možná mnohem potřebnější, než bezprostředně v poválečných letech.