Prezentace knihy Dagmar Hilarové NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO v Paláci knih Luxor
Přidal/a Hilarius dne January 31 2012 17:02:44
Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno 6.3.2012 se uskutečnila v Paláci knih LUXOR
slavnostní prezentace knihy-deníku Dagmar Hilarové NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO.
Knihu vydalo Nakladatelství Fragment v českém a slovenském jazyce.
Kmotrem knihy je Doc. Ing. Fedor Gál, DrSc. ...........

Novinka

Představení proslulé knihy české básnířky, spisovatelky a novinářky Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno". Kniha je terezínským deníkem autorky a v češtině vyšla po dlouhých 30 letech.

Pozvánka na prezentaci knihy "Nemám žádné jméno"

6. března 2012 se uskutečnila v Paláci knih LUXOR slavnostní prezentace knihy-deníku Dagmar Hilarové NEM?M Ž?DNÉ JMÉNO.

Dagmar Hilarová - Nemám žádné jméno

Knihu vydalo Nakladatelství Fragment v českém a slovenském jazyce.


Představení knihy - Kristiana Alex Brown

Dnes 6.3. se v Paláci knih Luxor konala jedinečná akce. Představení knihy Nemám žádné jméno autorky Dagmar Hilarové. Silná osobní zpověď mladé dívky o pobytu v Terezíně. Příběh v podobě deníku protknutý básněmi, příběh, který získal několik literárních cen, ačkoliv v češtině vychází poprvé. Nechci odhalovat mnoho, protože si myslím, že tuto knihu opravdu stojí za to si přečíst, nicméně nejen samotný příběh, ale i cesta k vydání byla plna nástrah. Datum 6.3. nebyl vybrán náhodně. 6.3.1943 nastoupila patnáctiletá Dagmar do transportu.

Já se na tohle těším... vím, že je to trošku ironie, těšit se přečíst si něco takového, ale ... už se těším, až si to přečtu. ... Ano, zní to trochu divně, těšit se něco takového, ale ten příběh, a potažmo celá kniha, je velice strhující a zaslouží si se konečně zhluboka nadechnout českého vzduchu.


Prezentace knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" - Foto: Jiří Pšenička
Daniel Moravec, Bronislava Janečková, Fedor Gál, Evžen Hilar, Hana Benešová
Foto: Jiří Pšenička


Prezentace knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" - Foto: Jiří Pšenička
Bronislava Janečková, Fedor Gál, Evžen Hilar, Hana Benešová, Romana Homonická, Jiří Pavel, Tereza Pavlová
Foto: Jiří Pšenička


Prezentace knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" - Foto: Lubomír Brožek
Fedor Gál, Evžen Hilar, Hana Benešová
Foto: Předseda Klubu pražských spisovatelů Lubomír Brožek


Prezentace knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" - Foto: Lubomír Brožek
Bronislava Janečková, Fedor Gál, Evžen Hilar, Hana Benešová, Romana Homonická, moderátorka Hanka Koutná, Jiří Pavel
Foto: Předseda Klubu pražských spisovatelů Lubomír Brožek


Prezentace knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" - Foto: Jiří Pšenička
Fedor Gál, Evžen Hilar, Hana Benešová, Romana Homonická, Jiří Pavel, Tereza Pavlová
Foto: Jiří Pšenička


Video z prezentace knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno" /7:25 min/
Video z prezentace knihy Dagmar Hilarové "Nemám žádné jméno"
Spustit video



Kmotrem knihy je Doc. Ing. Fedor Gál, DrSc., který se 20. března 1945 v Terezínském ghettu narodil …
… podobně jako dítě, o němž Dagmar Hilarová píše v knize:

11. listopad 1943 (sčítání věz?ů Terezínského ghetta)

"Chtějí nás tu postřílet! Utíkejme!" Lidská masa se dala do pohybu. V záři reflektoru se řítili kupředu a nevěděli kam. Střelba neustávala, jeden šlapal po druhém. Naši se mi v té vřavě ztratili. Běžela jsem po dlažbě z lidských těl jako splašená lidická ovečka. Rozrytým, mokrým porostem se valila lavina čtyřiceti tisíc na smrt vyděšených štvanců. Kordonem, vytvořeným četníky, doklopýtali jsme k bráně. Bylo nás méně o ty, co sčítání nepřežili.

A přitom o jednoho víc. O toho, který se tam na louce narodil.


Evička

Evička mi přinesla ukázat své nové obrázky - jednou z ní bude výtvarnice - a jeden obrázek mi věnovala.
Pověsím si ho nad kavalec, tematicky zapadne do prostředí.
Je na něm obrovská štěnice s mnoha nožičkami, ŠTĚNICE-UPÍR.
Co jiného zde mohou děti malovat než to, co vidí?
"Počkej, teď ti něco namaluji já."
Na čtvrtku papíru se snesl motýl. Potřebovala jsem k tomu všechny barvičky.
"Jak TO dělá?" zeptala se Evička, které jsem předtím vtloukala do hlavy, že kráva bučí.
"To je motýl, Evi, a ten žádné zvuky nevydává."
Potom jsem jí vyprávěla o motýlech a květinách, o včelách medulkách a jaká je louka v senoseči.
"To byla hezká pohádka," řekla nakonec a v očích měla slunce.


Miriam

Náhle zazněl výkřik a řetěz rukou se přetrhl. ?ada se zavlnila, a kdesi vzadu nastal šum.
Štafetou hlasů se ke mně donesla slova: Miriam našla maminku.
Nepochopila jsem hned souvislost, až když se mi naskytl ten otřesný pohled: jakási dívka držela otevřenou urnu a v šoku sypala její obsah do kapsy svého manšestrového saka. Oči měla vytřeštěné, na lících a krku rudé skvrny a drmolila zkřivenými ústy: "Maminko, maminečko má!"
Prázdnou urnu hodila na zem a začala po ní zběsile dupat.
Přiblížit se k dívce bylo nemožné, kopala a kousala v domnění, že jí chceme vzít vzácné ostatky, které bránila jak lvice, a na varování vůbec nereagovala.
Každou chvíli mohl přijít četník a vše odhalit.
Byly jsme si dobře vědomy, co by následovalo. Zbývalo jen jediné východisko: zbavit dívku vědomí. Nepřišla jsem na to sama, starší žena v šátku, která stála za ní, ji bez rozmyšlení šetrně udeřila do hlavy a ženy dorozumívajíc se očima s ostatními, ji chytily za ruce a vlekly pryč. Vše bylo dílem okamžiku. Až narazí na dozorce, řeknou, že se děvčeti udělalo nevolno.
Ale co s poškozenou urnou?
Musela zmizet, to bylo všem jasné. A to hned. Ale kam? Vrátit jsme se nemohly, všude hlídali četníci, a že právě teď byli vpředu, byla jen šťastná náhoda. Mozek pracoval na plné obrátky. A ne marně. Dostala jsem nápad, jak se lepenkové krabice zbavit, vždyť nebyla tak velká. Ale pronést se nedala, co kdyby nás prohlíželi. Bleskově jsem vyndala svou kudličku-rybičku a za chvíli zbyly z krabice docela malé kousky, které jsme si rozebraly a začaly žvýkat.
Když přišel dozorce, nebylo po urně ani památky.

Jen vítr-rozsévač urovnával brázdy žírné pro úrodu příští a v dálce zpívala Ohře ten nejtruchlivější žalm …


Setkání Dagmar Hilarové s Leo Pavlem (Popperem)

Příjmení, které jsem vepisovala hůlkovým písmem na zelený lístek mne zarazilo. Souhlasilo i jméno křestní a věk.
Přede mnou stál statný muž s prošedivělými vlasy, orlím nosem a širokou bradou s náznakem dolíčku.
Snad jsem si ho prohlížela příliš nápadně, protože srazil paty a vypjal prsa, jako u odvodu.
"Na abrahámoviny ještě nevypadám, viďte sestři," vyložil si zájem po svém.
"Ale těhle už je málo," řekl bodře a vycenil zuby.
Cítila jsem, jak se červenám, ale chtěla jsem mít jistotu.
"Znáte Kladno?" vystřelila jsem proto naslepo. "A nemáte tři syny?"
Bouch se do stehen a zabouřil překvapeně: "Znám a mám! Jak to všechno víte?"
Tak přece je to on. Jirkův tatínek. Silák a rebel. Přesně tak jsem si ho představovala.
Podala jsem mu ruku a pravila: "Jsem kamarádka vašeho Jirky. A vy jste Modrovous!"
Ta přezdívka mi vyjela z úst sama.
Objal mne, až mi zapraskalo v kostech.
"Vidím, že si budeme mít o čem povídat. Ale nejdřív vyřídíme tuhle formalitu."
A hnal se ke křeslu, aby to měl za sebou.
A já šla připravit kleště.
Tak jsem se dozvěděla, že Jirka je v Mauthausenu, že žije. Když jsem byla v nemocnici, prošel Terezínem i jeho starší bratr Hugo, kterého nasadili do pracovního komanda pro Zossen. Zprávy byly čerstvé a věrohodné. Nejmladší Otík zůstal doma s matkou, ten jediný nebyl zapsán v matrice. Kdyby nás tak Jirka viděl a slyšel. Probrali jsme postupně celý jeho rodinný klan, a tatínkovi jsem už říkala Leo.


Nechť tato kniha navždy připomíná přátelství Dagmar Hilarové s rodinou Pavlů
i životní hodnoty, jež všichni ctili!

Jiří Pavel, Dagmar Hilarová a Ota Pavel
Jiří Pavel, Dagmar Hilarová a Ota Pavel (vzadu) na svatbě Hugo Pavla

Vydáním knihy "Nemám žádné jméno" české autorky Dagmar Hilarové v zemi původu díla
plním poslední přání své matky.

Evžen Hilar



Národní muzeum
Národní muzeum